Chov

Chov krevetek zažívá celosvětově mohutný rozmach a těší se čím dál větší a větší oblibě. Je to relativně nová oblast chovatelství, která se bouřlivě rozvíjí. Roste počet chovatelů, kteří propadli kráse krevetek a specializují se výhradně na ně. Krevetky jsou v akváriích chovány už několik desetiletí. Do osmdesátých let byl jejich import z přírody a chov v akváriích spíše ojedinělou záležitostí. Zvýšený zájem o krevetky nastal až v osmdesátých a zejména pak v devadesátých letech po publikování série knih japonce Takashi Amana, který do svých rostlinových akvárií zavedl dnes již legendární a jeden z nejčastěji chovaných druhů Caridina japonica (nyní Caridina multidentata). Skutečný rozmach však nastal až po roce 2000 a pokračuje dodnes. 

     Ve světě jsou přibližně dvě velká centra chovu krevetek, to největší a nejvýznamnější je v jihovýchodní Asii, zejména v Japonsku, Singapuru, Hongkongu a Thajsku. K velké oblibě krevetek zde snad přispěla ta skutečnost, že na území těchto států nebo v jejich sousedství se přirozeně vyskytuje velké množství druhů. Velká množství krevetek se odsud také dováží a to jak z přírody, tak z velkých pěstíren. Druhým velkým centrem je Německo, které drží jednoznačně evropský primát, co se týká objemu a počtu importovaných druhů z přírody nebo zvířat odchovaných v zajetí. V ostatních státech Evropy ale o krevetky razantně stoupá zájem. Česká a Slovenská republika nezůstávají v ničem pozadu a počet nabízených druhů i počet chovatelů krevetek zde utěšeně stoupá. 

     Krevetky se zpravidla chovají jako doplněk klasických okrasných akvárií. Jejich úloha je zde estetická i ryze praktická. Jejich čilost, atraktivní vzhled a zajímavé životní projevy je dělají jedinečnými objekty pozorování. Svojí činností také významně pomáhat v boji s řasami a žádoucím způsobem výrazně napomáhat koloběhu látek a toku energie v nádržích. Díky své atraktivnosti se krevetky čím dál častěji stávají hlavními dominantami nádrží, které jsou pro ně maximálně uzpůsobeny. Už nejsou pouhým doplňkem jako dříve, jsou jejich hlavní součástí. Chovné nádrže jsou maximálně uzpůsobovány pro jejich požadavky. Takováto „krevetkária“ se stávají stále oblíbenější a populárnější a já si myslím, že si to tito fascinující tvorové poprávu zaslouží.

 

     Pokud není zmíněno jinak, tak se celý text níže týká především podmínek chovu trpasličích krevetek rodu Caridina a Neocaridina (případně i Atyaephyra), které jsou nejoblíbenější, nejdostupnější a nejčastěji chované. 

     Zde zveřejněné informace jsou z valné části získány ze zahraničních internetových zdrojů a ověřeny mojí praxí. Menší část informací je originálních. K informacích a radám přistupujte spíše jako k doporučením, nikoli jako k zaručenému návodu, jak chovat krevetky. Co funguje u mne nemusí zákonitě fungovat i u Vás. Akvarijní nádrže jsou složité systémy, které ovlivňuje celá plejáda nejrůznějších často netušených faktorů. Pokud se tedy budete řídit mými zkušenostmi a radami, nemusí to automaticky znamenat úspěch. Při čtení zahraničních fór a při komunikaci s ostatními chovateli krevetek se ukazuje, že různí lidé mají často zcela odlišné názory a zkušenosti. Krevetky nejsou v mnoha případech jednoduchými chovanci. To co bezproblémově zvládají i citlivější ryby, krevetky často spolehlivě likviduje. Problémy při jejich chovu se nevyhýbají vůbec nikomu včetně mě. Chov krevetek vyžaduje velkou dávku trpělivosti. U krevetek krátkodobý úspěch v chovu ještě nemusí nic neznamenat, daleko náročnější je dlouhodobý prosperující chov. Čtenář také může najít odlišnosti mezi současnou a dříve zveřejněnou verzí textu. Nehledejte v tom nic záludného, je to jen přirozený vývoj mých znalostí a zkušeností.

     Akvária, kde se Vám bude úspěšně dařit chovat krevetky se svým vnitřním vybavením a organizací nemusí nijak významně lišit od nádrží určených pro běžné akvarijní ryby a lze se při jejich zakládání a údržbě řídit obecnými akvaristickými pravidly a postupy uvedenými v každé akvaristické příručce. Přesto je zde několik momentů nebo doporučení, kterých když se budete držet, tak výrazně zvýšíte šanci na úspěch.

     Základní podmínkou chovu je biologicky stabilní nádrž o objemu minimálně 10 litrů. Čím větší pro ně připravíte nádrž, tím lépe. Větší nádrž je stabilnější a tudíž i vhodnější. Opravdu velkou chybou je vypouštět krevetky do čerstvě založeného „nezaběhlého“ akvária. Čím déle necháme nádrž zaběhávat, tím lépe. Minimální doba zaběhávání nádrže je jeden měsíc, optimální jsou měsíce tři. Krevetky jsou relativně adaptabilní a zvyknou si na nejrůznější fyzikální a chemické paramenty vody. Nesnášejí však jejich prudké výkyvy, které hrozí právě u malých a nedostatečně nezaběhlých nádrží. Nádrže volíme spíše nižší s větší plochou dna. Krevetky se pohybují převážně na dně a většinu svého času tráví sháněním potravy. Relativně velká plocha dna vzhledem k objemu nádrže také přispívá k její větší stabilitě. Poskytuje větší prostor pro rozklad organického materiálu, růst řas, sinic, bakterií, prvoků a hub, což je přirozená potrava krevetek. Z tohoto důvodu se snažíme maximalizovat nejen plochu dna, ale celého vnitřního objemu nádrže.

Mezi základní vybavení každé nádrže s krevetkami by měla patřit filtrace, jemnolisté rostliny a opadané listy. 

     Filtrace má dva důležité úkoly. Mechanicky a chemicky vodu čistí a za další uvádí vodu do pohybu, čímž promíchává a rozvádí kyslík a další důležité látky po celé nádrži nutné pro rostliny i živočichy. Dbáme na to, aby byl pohyb vody v nádrži pomalý. Optimální je vnitřní filtrace poháněná vzduchem nebo elektromotorkem s nekrytým otevřeným filtračním médiem typu bioakvacit. Póry filtračního média by měly být dostatečně malé, aby se zabránilo malým jedincům v pronikání do filtračního média, které pro ně následně může fungovat jako past, ze kterého nemohou uniknout. U vnějších filtrů s nasávací hlavicí nebo filtrů s ukrytým filtračním médiem v pouzdře s nasávací mřížku nebo roštem hrozí nebezpečí odfiltrovávání především mladých jedinců a jejich následný úhyn. Ve svých nádržích používám ten nejjemnější bioakvacit typu molitanu v množství jeden litr na přibližně každých 30 l objemu nádrže. Velký objem filtračního média napomáhá k tolik žádoucí stabilizaci nádrží a rychle odbourává pro krevetky velmi nebezpečný amoniak na méně nebezpečné dusičnany. Vzduchování není pro krevetky nezbytně nutné, současně je však nijak neohrožuje. Ve svých nádržích vzduchování nepoužívám, dostatek kyslíku zajišťuje filtrace s vhodně nasměrovaným vývodem vůči hladině. 

     Neustálým a hojně diskutovaným tématem je problematika potenciálního křížení společně chovaných druhů/variet. Problém spočívá ve velkém množství již chovaných a nově importovaných druhů nejasného rodového nebo druhového statusu a jejich vzájemných reprodukčních bariér. Obecným pravidlem je, že čím jsou si fylogeneticky (evolučně) a morfologicky druhy bližší, tím je větší pravděpodobnost jejich možného vzájemného křížení. V mnoha případech lze jednoznačně i bez experimentálního společného chovu říci, že určité druhy se mezi sebou nemohou za žádných okolností křížit a dávat plodné potomstvo. Platí to v případě nápadně odlišné biologie jako je např. vzájemné křížení druhů s přímý a nepřímý vývojem. Dále u druhů s výrazným rozdílným systematickém postavením (např. rody Macrobrachium a Caridina). Mezirodový kříženci se mohou potencionálně vyskytnout pouze v případě rodů Caridina a Neocaridina. Doposud ale nebyla potvrzena jediná věrohodná zpráva, že by se tak stalo. Ostatní kombinace rodů se vzájemně nekříží a můžeme je z tohoto hlediska bezpečně chovat spolu (z těch rodů a druhů, kteří se doposud objevily a chovají v zajetí). Druhy v rámci jednotlivých rodů se mohou, ale i nemusí křížit. Především u rodu Caridina se vyhýbáme společnému chovu druhů stejného druhového komplexu. Druhový komplex je skupina vznikajících nebo relativně nedávno vzniklých blízce příbuzných druhů, u kterých doposud nejsou dostatečně vyvinuté vzájemné reprodukční bariéry. Pro potvrzení možného vzájemného křížení je nutné oba druhy zkušebně chovat společně. I když se nám ale osobně nepodaří společným chovem docílit vzájemného křížení, neznamená to nutně, že se mezi sebou dané druhy nemohou křížit. Důvodem nemusí být reprodukční bariéry, ale chovné podmínky. Za jiných podmínek může být výsledek právě opačný. Nechováme společně také vyšlechtěné variety s původními formami, ze kterých vznikly (např. Caridina sp. „Bee“ a Caridina sp. „Crystal red“, bezbarvou Neocaridina denticulata sinensis a barevnou Cherry shrimp). Vyšlechtěné formy většinou neztrácí schopnost se křížit s formami, ze kterých vznikly.

     Zásadně tedy nechováme takové druhy krevetek a variet, o kterých se již ví nebo je velmi pravděpodobné, že se mezi sebou mohou křížit a dávat plodné potomstvo! Vzájemnému křížení se vyhýbáme, protože dochází k řadě nežádoucích efektů. Dochází ke genetické degradaci a ztrátě nebo nestabilitě charakteristických (především barevných) druhových znaků nebo vyšlechtěných barevných variet. Dalším nežádoucím efektem může být například snížená plodnost, odolnost vůči nemocem apod.

     Negativem chovu vícero druhů je konkurence mezi mini, kdy často jeden druh utiskuje druhý druh. Ideální je tedy chovat jednotlivé druhy/variety samostatně. Pokud už se rozhodneme chovat vícero druhu společně, chováme jen takové, které mají stejné nároky na prostředí a u kterých už bezpečně víme, že se vzájemně nekříží. 

 

 

 

     Společný chov s ostatními organismy běžného akvária většinou nedělá žádné větší problémy. Mám tím na mysli šneky, ploštěnky, buchanky atd. Vyvarujeme se jenom zavlečení dravých druhů hmyzu a jeho larev (potápníci, šídla apod.) při podávání živého planktonu naloveného v přírodě apod.

 

 

 

     Zde záleží na druhu chované krevetky a charakteru Vaší nádrže. Přirozeně, čím menší je chovaný druh a čím členitější je akvárium, tím relativně více jedinců můžeme společně chovat. U menších druhů rodu Caridina a Neocaridina můžeme v členité nádrži chovat až několik desítek jedinců na sto litrů vody. Při malém počtu krevetek ve velké a hustě zarostlé nádrži zase hrozí nebezpečí, že uvidíme krevetky jen velmi sporadicky. 

Maximálně se vyvarujeme používání nejrůznějších chemických přípravků v nádrži i jeho okolí. Chov v zahradních jezírkách a rybníčcích

 

     Řada druhů krevetek pochází z mírného klimatického pásu. Potenciálně je tedy možné chovat je i v našich zeměpisných šířkách ve venkovních prostorách, zejména v letních měsících. Důrazně však všechny chovatele prosím a žádám, aby se k takovémuto způsobu chovu krevetek neuchylovali!!! Krása krevetek vynikne především v akvarijních nádržích, ve venkovních nádržích je můžeme pozorovat pouze omezeně shora. Navíc velký objem venkovních nádrží společně s omezenou průhledností vody a bohatou členitostí způsobí, že zde nebudou krevetky v podstatě nalezitelné a pozorovatelné. Dále se tím vyvarujeme utrpení zvířat v podzimních měsících, kdy dochází k výraznému ochlazování. Pokud se nepodaří krevetky včas odlovit, tak zimu většina druhů nepřežije. Je zde také vážné potenciální nebezpečí, že by některý z chovaných druhů mohl zimní období ve zdraví přežít a případně se i množit. Pokud by následně došlo k jeho úniku do volné přírody, může se stát po mnoha stránkách nebezpečným introdukovaným druhem ohrožující domácí přírodu!!! Introdukce živočichů i rostlin je jedním z nejzávažnějších faktorů ohrožující přírodu všude na světě. Jednou zavlečené druhy je velmi těžké vyhubit a v mnoha případech to není možné vůbec. Introdukované druhy narušují přírodní rovnováhu a způsobují i výrazné ekonomické ztráty. Na velikosti introdukovaných zvířat přitom vůbec nezáleží. Z krevetek choavných u nás se to týká především Neocaridina denticulata (přírodní forma i červená forma Cherry) a Atyaephyra desmarestii. Pokud se přece jenom rozhodnete chovat krevetky v přírodních nebo polopřírodních podmínkách, mělo by to být v malé, dostatečně přehledné a vypustitelné nádrži. Krevetky zde musíte mít plně pod kontrolou! Krevetky v zahradních jezírkách a rybníčcích nechováme. Efektivita požírání řas

 

     Krevetky jsou známé a často pořizované díky své schopností zbavovat akvárium řas. To je nepochybně pravda. Úspěšnost likvidace řas ale závisí na několika faktorech. Na druhu řasy, jejím množství a rychlosti růstu, na celkové potravní nabídce, na chovaném druhu krevetky a jeho početnosti a jeho míře stresu. Jsou velké rozdíly v ochotě krevetek požírat jednotlivé druhy řas. Nejraději mají jemné a drobné řasy, naopak nesnáší tvrdé a dlouhé, jako třeba štětičkovou nebo vláknitou řasu. Čím je růst řas intenzivnější a čím více je akvárium při pořízení krevetek řasami zarostlé, tím menší je účinnost krevetek v jejich odstraňování. Čím větší a širší je potravní nabídka, tím méně ochotněji krevetky řasy požírají. Řasy u krevetek nefigurují na předních místech v  oblíbenosti. Aby krevetky řasy požíraly, tak je nutné udržovat je v mírně hladovém stavu. Různé druhy krevetek mají různé schopnosti zbavovat nádrže řas. Účinným druhem v boji s řasami je například běžná Caridina japonica. Také množství krevetek hraje významnou roli. Jen několik málo jedinců ve velké nádrži rozhodně nedokáže řasami zarostlou nádrž vyčistit, k tomu jsou zapotřebí často desítky jedinců.

 

 

 

 

- krevetky si pořizujeme do řádně biologicky zaběhlé a stabilizované nádrže, která bude poskytovat krevetkám dostatek úkrytů a potravy ve formě řas, bakteriálních nárostů a organické hmoty v různých fázích rozkladu

- krevetky vyžadují stabilní podmínky, nesnáší prudké biologické, fyzikálních a chemických výkyvy (úpravy pH, alkality, teploty, množství živin apod.)

- čištění nádrže by mělo probíhat v pravidelných intervalech, nová voda by měla být stejných základních fyzikálních a chemických parametrů jako voda stará

- krevetky nechováme s velkými a dravými druhy ryb

- dbáme, aby používaný filtrační systém krevetky neodsával nebo je jinak neohrožoval

- vyvarujeme se, aby se do nádrží nedostávaly těžké kovy, především měď a olovo (pozor proto na stará vodovodní potrubí, boilery, hnojiva, léčiva apod.)

- krevetky jsou mimořádně citlivé na množství dusíkatých látek ve vodě, sledujeme proto průběžně jejich množství.

- vyvarujeme se aplikace přípravků na úpravu vody, hubení měkkýšů, potlačení růstu řas, hnojiv, léčiv apod., které mohou obsahovat pro krevetky nebezpečné látky a to i v případě, že je v instrukcích napsáno nebo obsluhou v obchodech proklamováno, že jsou pro ně absolutně neškodné!!! Zejména nepoužíváme přípravky, kde je stěžejním prvkem měď!

- nechováme spolu druhy odlišných nároků na chemické a fyzikální parametry vody

- nechováme spolu ty druhy/variety krevetek, které se spolu mohou křížit a dávat plodné potomstvo

- v místnosti s krevetkami se vyvarujeme používat insekticidní spreje proti hmyzu, různé osvěžovače apod., i velmi malé koncentrace mohou některé druhy spolehlivě zahubit

- dáváme pozor, aby se do nádrží nedostaly společně s rukama detergenty jako mýdlo, saponáty,  krémy apod

- minimalizujeme vyrušování a stresování krevetek neustálými mechanickými zásahy do nádrže

Z rostlin jsou optimální jemnolisté na světlo nenáročné druhy rostlin. V současné době používám převážně jen jávský mech (Vesicularia dubiana), vodní mor kanadský (Elodea canadensis) a blíže neurčenou rostlinu dovezenou z Chorvatska. Dříve jsem doporučoval pěstovat v nádržích velké množství rychle rostoucích rostlin (jako Lemna minor, Pistia stratioides, Najas quadelupensis, Ceratophyllum submersum) za účelem rychlého odbourávání nebezpečných dusíkatých látek a tím snížení frekvence nutných výměn vody. Toto se mi však z dlouhodobého hlediska neosvědčilo. Rostliny plovoucí na hladině brání v průniku světla na dno, čímž omezují žádoucí růst řas. Rostliny vypouští do vody celou řadu látek (např. v rámci vzájemného konkurenčního boje), které se v nádrži kumulují, což jak se zdá ne zcela krevetkám vyhovuje. Velké množství rychle rostoucích rostlin také konkuruje bakteriím v získávání živin, zejména dusíku. Podpora růstu baterií a dalších mikroorganismů je velmi důležitá, neboť, jak již bylo zmíněno výše, jsou důležitou součástí potravy krevetek.Ve svých nádržích mám nyní jen omezený sortiment rostlin a jejich množství přísně kontroluji. V nádržích se substrátem však můžeme pěstovat i běžné druhy kořenících rostlin s možnou výjimkou kryptokoryn a anubiasů (viz níže). Osobně však v tomto směru žádné zkušenosti nemám. Nově koupené rostliny řádně propláchneme nebo ještě lépe je necháme několik týdnů růst v jiné nádrži. Důvodem je možná přítomnost hnojiv a pesticidů, které jsou používány v pěstírnách akvarijních rostlin a které mohou pro krevetky představovat potenciální nebezpečí. Nejlepším řešením je získat rostliny z pěstíren, které nepoužívají chemikálie nebo rostliny získat od jiných chovatelů. Velkým významem jemnolistých rostlin je ve vytváření úkrytu zejména pro mladé jedince, kteří se zde v prvních týdnech po narození hojně schovávají (to platí zejména při společném chovu s rybami). Jemnolisté rostliny také poskytují velkou styčnou plochu pro zachytávání vznášejícího se detritu a růst důležitých mikroorganismů. I když krevetky rostliny neustále „oždibují“, žádným způsobem je nepoškozují a to ani ty nejjemnější a nejkřehčí rostlinné druhy. Pouze sbírají co se na nich usadilo nebo vyrostlo, čímž jim naopak velmi prospívají. Jávský mech je ideální rostlinou při chovu krevetek. Poskytuje krevetkám dostatečnou ochranu, velku styčnou plochu pro zachytávání detritu a růst mikroorganismů, pomalu roste a je nenáročný na světlo.      Listí poskytuje krevetkám potravu a hojnost úkrytů. Listí dáváme do akvária nejlépe bukové nebo dubové (je jedno jakého druhu). Můžeme použít listí i z jiných stromů. Obecně používáme spíše tvrdé listy, které se pomalu rozkládají a nehrozí tak výkyvy v podobě kyslíkových deficitů, hniloby apod. Pozor na exotické druhy stromů, které mohou obsahovat jedovaté látky. Listí sbíráme nejlépe na podzim spadané (ne čerstvé otrhané zelené!). Neomezeně dlouho ho můžeme v suchém stavu skladovat a podle potřeby zužitkovávat. Pozor na sběr listí v oblastech, kde se používají k ošetřování rostlin potenciálně nebezpečné chemické látky! Před použitím je ideální nechat listí několik týdnů namočené v samostatné nádrži, kde se žádoucím způsobem vyluhuje a obsadí ho mikroorganismy. Toto však není podmínkou a do nádrží ho můžeme vkládat přímo v suchém stavu. Z akvárií listí již nevyndáváme, ale necháme ho zde zcela rozložit a dle potřeby vkládáme nové. Na pomalu se rozkládajícím listí žije velké množství mikroorganismů (tzv. biofilm). To společně s v různém stupni degradovanou organickou hmotou představuje ideální přirozenou potravu krevetek. V prolézání listí si krevetky přímo libují. Představují pro ně ochranu s hojností úkrytů. Přítomnost listí není v nádržích bezpodmínečně nutná, krevetky lze určitě chovat i bez něj. Nemám žádné pravidlo, podle kterého vkládám do nádrží určité množství listí. Záleží to na druhu krevetky a jeho početnosti. Jen pro velmi hrubou představu - do přibližně 50 litrové nádrže vkládám několik desítek listů. 

Do nádrží vkládáme nejlépe bukové a dubové listí - krevetkám poskytují potravu a ochranu.      V poslední době ustupuji od používání akvarijních kořenů. Pravděpodobně látky, které se z nich uvolňují nedělají krevetkám dobře. Celé kořeny sice přestávám používat, vyrábím z nich ale kořenové štěpky nebo hobliny, kterými pokrývám substrát dna. Jejich úloha je opět ve zvětšení vnitřního povrchu a vhodného podkladu pro růst bakterií, sinic, řas, prvoků a hub jakožto přirozené potravy krevetek. Štěpky vyrábím z obyčejných kořenů běžně prodávaných v akvaristických obchodech. Ideální je také do nádrže vložit několik nejlépe plochých na sebe naskládaných kamenů (např. břidlic) s množstvím skulin a škvír, které s oblibou krevetky využívají jako úkryt. Se substrátu dna ještě stále experimentuji. Zkouším různé materiály, barvy, velikosti zrn a množství. Nejlépe se mi doposud osvědčuje tmavý štěrk o velikosti jednoho cm a množství, které sotva stačí pokrýt dno. Důvodem takto slabé vrstvy je zabránění v kumulaci detritu ve dně a jeho přístupnost krevetkám, které ho požírají. Na tmavém podkladu se krevetky cítí bezpečně a nádherně se na něm vybarvují. Krevetky nejsou nijak náročné na charakter použitého osvětlení. Můžeme je chovat při slabé i silné intenzitě. Osobně mám nízkou intenzitu osvětlení. Důvody jsou ale spíše ekonomické než praktické. Nad každou nádrží mám po jedné zářivce (Osram Lumilux 840). Svítím 11 hodin denně. Občas je doporučováno krýt nádrže shora sklem, aby nám krevetky nevyskočily. Krevetky se snaží vyskočit z nádrže jen v případě krajně nevhodných podmínek. Krevetky se vlastně snaží uniknou z  nepříznivého prostředí, které je pro ně nepřijatelné. Pokud jsou podmínky optimální, k žádnému aktivnímu vyskakování a vylézání z nádrže nedochází a krevetky se o to žádným způsobem ani nesnaží. Je ale docela možné, že při společném chovu s rybami je vyskakování krevetek z nádrže výsledkem pronásledování rybami. Krevetky se snaží uniknou před rybou rychlými únikovými pohyby za pomocí zadečku. Při tom se jim může nešťastnou náhodou podařit vyskočit nad hladinu a z nádrže. Toto však nemohu potvrdit, protože krevetky společně s rybami vůbec nechovám. Nemám jakékoli zkušenosti s chovem krevetek v nádržích, které jsou dosycovány oxidem uhličitým. Do svých nádrží CO2 neaplikuji. Ani na žádném ze zahraničních fór jsem doposud nečetl o vztahu mezi aplikací CO2 a úspěšností chovu krevetek.

Kořenové štěpky se mi velmi osvědčují. Optimální fyzikální a chemické parametry vody 

 

     Univerzální recept na optimální parametry vody neexistuje. Obecně platí, že jsou krevetky relativně přizpůsobivé, nesnášejí jen prudké biologické, fyzikální a chemické výkyvy. Z fyzikálních a chemických parametrů sledujeme zejména teplotu, obsah dusičnanů a amoniaku, pH a celkovou tvrdost. Teplotu udržujeme mezi 20 - 27 °C. Teplota by neměla klesnout pod 18 °C a překročit 27 °C. I zde však existuje řada výjimek dobře snášející extrémní hodnoty. Obecně jsou nebezpečnější vyšší teploty, které krevetky snášejí hůře. Obecně krevetkám prospívají spíše nižší teploty. Na obsah dusíkatých látek je řada krevetek mimořádně citlivých. Obsah dusičnanu se snažíme udržet pod hranicí 20 mg/l. Vyšší koncentrace už mohou představovat potencionální nebezpečí. Některé druhy jsou však velmi odolné a snášejí i koncentrace mnoha desítek miligramů na litr (např. N. denticulata „Red cherry“). Ideální je mít pH kolem neutrální hodnoty. To je univerzální hodnota, která vyhovuje nejširšímu spektru druhů. Většina druhů se také dokáže úspěšně přizpůsobit kyselému i zásaditému prostředí v rozsahu mezi 6 - 8. Nemusíme udržovat nějakou přesnou konstantní hodnotu pH, která je někdy některými chovateli doporučována. Rozdíly v desetinách stupňů nehrají vůbec žádnou roli. Krevetky jsou k pH přizpůsobivé, nesnáší a těžce nesou jen jeho prudké výkyvy. Co se týče tvrdosti, tak většině druhům vyhovuje voda mírně až středně tvrdá. V sekci druhy/variety jsou u každého druhu uváděné optimální parametry vody. To je třeba brát s jistou rezervou a vždy pouze orientačně. Důvodů je několik:

 

 

1. Řada druhů je přirozeně vysoce adaptabilních a plastických a lze je tak chovat za poměrně širokých podmínek  prostředí.

2. Dlouhodobým chovem mnoha po sobě následujících generací může dojít vlivem selekce ke zvýšení tolerance nebo naopak k posunu v tolerování poněkud odlišných podmínek.

3. Řada druhů má v přírodě poměrně široké rozšíření. Jedinci určitého druh odchycení nebo pocházející z jedné lokality mohou vyžadovat zcela odlišné podmínky než jedinci pocházející z jiné lokality.

4. Do hry může vstupovat mnoho dalších často neodhalitelných nebo netušených faktorů, které spolu vzájemně interagují s následným vlivem na chovaná zvířata. Výsledkem může být, že i za zdánlivě stejných sledovaných parametrů vody jsou úspěchy v chovu zcela rozdílné. A to nejen mezi chovateli, ale i mezi nádržemi jednoho chovatele. Např. nedostatek nebo nevhodný poměr některých živin může zvýšit citlivost druhu na pH nebo teplotu. Čištění

 

     Čištění je další z klíčových faktorů rozhodující o úspěchu při chovu krevetek. Stejně jako u parametrů vody, i zde neexistuje univerzální návod na režim čištění. Vše závisí na celé řadě faktorů jako druhu krevetky, jeho množství, druhu a frekvenci krmení, parametry nové vody atd. atd. Obecně jsou krevetky náročné na frekvenci čištění a objem měněné vody. Já osobně vyměňuji jednou za čtrnáct dní až dvakrát týdně 1/3 až 1/2 objemu nádrží. Filtry čistím jednou za týden až měsíc. Dno neodkaluji, vodu vypouštím z volného prostoru pod hladinou. Zde se zkušenosti obtížně předávájí a nezbývá než osobně zkoušet a testovat a postupně nalézat optimální režim čištění vhodný pro Vaše podmínky. Dbáme na to, aby byla nová voda odstátá a vytemperovaná na teplotu vody staré. Obecně platí, že je lepší vyměňovat vodu častěji a v menším objemu než jednou za čas a ve velkém množství. Dáváme pozor na přítomnost vodárenských desinfekčních aditiv, jako je chlor nebo chloramin, která jsou pro krevetky nebezpečná.

Krmení

 

     Ideální potravou krevetek rodu Caridina a Neocaridina jsou přirozené nárosty řas, bakterií, sinic, prvoků a hub společně s v různém stupni rozloženou organickou hmotou. Pokud je krevetek v nádrži jen několik kusů, nemusí se přikrmovat vůbec. Nádrž sama poskytne krevetkám dostatek krmiva, obzvláště, pokud jsou v nádrži ryby. Často tak krevetkám stačí jen to, co ryby nespotřebují nebo ujde jejich pozornosti. Pokud je však v nádrži krevetek větší množství, nádrž sama o sobě často nestačí poskytnout krevetkám dostatek potravy. V tom případě je nutné přikrmovat. Krevetky jsou všežravci a tak není nutné podávat jim nějaký konkrétní druh potravy. Krevetky většinou bezproblémově přijímají jakákoli běžně prodávaná sušená krmiva určená nejrůznějším akvarijním rybám bez rozdílu jejich složení a formy (pelety, vločky, granule). Osobně doporučuji krmiva jemně granulovaná a klesající rychle ke dnu (z hladiny potravu krevetky příliš nepřijímají). Jemně granulovaná z důvodu zabránění možným šarvátkám o potravu a tím i stresu, které občas vyvstanou při podání velkých pelet nebo granulí. Ze stejného důvodu aplikujeme krmivo na větší plochu hladiny (resp. dna), ne pouze na jedno místo. V poslední době se začínají objevovat speciální krmiva určená pro korýše nebo přímo pro krevetky. Pro zdárný chov krevetek není bezpodmínečně nutné je těmito speciálními výrobky krmit. I když nejsou krevetky nijak vybíravé, přesto lze vypozorovat mezidruhové rozdíly v preferencích k určitým druhům krmiv. Některé krmivo více chutná jednomu druhu, další krmivo více jinému druhu. Mě osobně se nejvíce osvědčilo krmivo SAK. S chutí ho přijímají všechny mnou chované druhy. Krevetky můžeme přikrmovat i dalšími krmivy. Já podávám ještě mražené patentky, kuřecí maso a špenát. Krmíme velmi střídmě jednou nebo dvakrát denně v množství, které stačí během několika minut zkonzumovat. Podané krmivo, nesmí v nádrži ležet nepozřeno několik hodin. Nespotřebované krmivo se může ve vodě kazit a být tak pro krevetky potencionální hrozbou. Překrmování vede navíc k neúměrnému růstu koncentrace nebezpečných dusíkatých látek. V nádrži je dobré mít šneky, které nespotřebované krmivo rychle zlikvidují. Krevetky bezproblémově vydrží řadu dní bez přikrmování, vždy si v akváriu něco k snědku najdou. Krmení dospělců a mladých jedinců (vyjma larev) se od sebe neliší, obě skupiny přijímají totéž. Mladí jedinci nevyžadují žádnou zvláštní péči. Dospělí jedinci v žádném případě nepožírají ani jinak neohrožují své potomky, nemusíme je proto od sebe oddělovat. 

SAK je jedním z mých nejosvědčenějších krmiv Odlov krevetek

 

     Krevetky odlovujeme nejlépe skleněnými fajfkami. Odlov provádíme pomalu a s klidem. Vyvarujeme se zběsilému nenahánění zvířat po celé nádrži. Čím více budou krevetky vystresované z jejich odlovování, tím hůře se nám je bude dařit chytit. Po vyzdvihnutí fajfky s krevetkou z nádrže zajistíme, aby nám z ní krevetka nevyskočila. K odlovu můžeme použít i síťku a na velmi krátkou dobu krevetku zcela vyzvednout z vodního prostředí. Tento způsob odlovu je však pro krevetky značně stresující.

Adaptace krevetek na nové podmínky

 

     Problematika uvykání krevetek (ale i jiných živočichů) na nové podmínky je silně podceňována. Přitom se jedná o jeden z nejdůležitějších momentů při chovu krevetek. Prvním krokem je vizuální zhodnocení zdravotního stavu zvířat v donesé nádobě nebo sáčku (aktivita, zbarvení, úhyny atd.). Druhým krokem je otevření transportního sáčku nebo nádoby a umožnění výměny plynů. V případě, že nám během transportu některá zvířata uhynula, bezodkladně je vyjmeme. Mrtvé krevetky se velmi rychle rozkládají a mohou být příčinou úhynu dalších jedinců. Třetím krokem je fyzikální a chemická analýzy vody, v které jsme krevetky získali. Nejdříve se zaměříme na teplotu. Pokud je teplota výrazně mimo optimální rozmezí, tak celý sáček ponoříme do nádoby s optimální teplotou vody. Čím větší je teplotní rozdíl a čím déle v této teplotě krevetky pobývaly, tím pomaleji vracíme teplotu vody v sáčku do optima. Určitě se nesnažíme o rychlou optimalizaci teploty (především směrem nahoru) v co nejkratší době. Můžeme tím u zvířat zapříčinit teplotní šok a následný úhyn. Z chemických parametrů se zaměříme zejména na pH a celkovou tvrdost. Po úpravě teploty krevetky opatrně přelijeme do nejlépe tmavé nádoby, do které následně vložíme hojnost jemnolistých rostlin (vytvoření úkrytů a tím pocitu bezpečí). Samospádem za pomocí tenké hadičky přepouštíme (přikapáváme) z budoucí chovné nádrže vodu do nádoby s krevetkami. Krevetky průběžně kontrolujeme a podle potřeby regulujeme rychlost přepouštění vody. Ve chvíli, kdy původní objem představuje přibližně 10 % celkového objemu vody, přikročíme k vypuštění krevetek do nové chovné nádrže. Provádíme ho večer po zhasnutí (zejména u nádrží s rybami) nebo ve dne při zhasnutém osvětlení (nebezpečí stresu ze světla). Čím větší jsou rozdíly v chemických parametrech vody v transportních sáčcích a Vaší vody v nádrži a čím více je daný druh citlivější na změny, tím pomaleji krevetky uvykáme na nové podmínky. Vždy je lepší krevetky uvykat pomaleji než rychle. Nesmí to však trvat neúměrně dlouho, protože zvířata jsou vystavena stresu, který je oslabuje. Uvykání trvá v rozsahu od několika hodin u odolných druhů do 1 - 2 dnů u druhů citlivějších. I když nám krevetky přežívají v nové nádrži řadu hodin, ještě nemusíme mít vyhráno. Citlivějším druhům trvá několik dnů, než se plně adaptují. Úhynům se často nevyhneme i několik dnů po vypuštění krevetek do nové nádrže. Nemoci

 

     Obecně se nemoci dělí na patogenní a nepatogenní. Drtivá většina zdravotních problémů a úhynů je zapříčiněna nepatogenními nemocemi nebo problémy v důsledku přítomnosti toxických látek a nevhodných parametrů vody nebo jejich prudkých změn. V nádržích nepoužíváme hnojiva, přípravky na likvidaci řas, sinic, šneků, léčebných přípravků apod. a to i v případě, že je výrobcem nebo prodejcem deklarováno, že je výrobek pro ryby a ostaní živočichy absolutně neškodný! Vyhýbáme se především přípravkům, které obsahují měď. Ani v místnosti s krevetkami nepoužíváme insekticidní spreje apod. Řada výrobků je určitě pro krevetky neškodná, ale řada je jich silně toxická i ve velmi nízkých koncentracích! Snažíme se, aby nádrž s krevetkami byla maximálně biologicky, fyzikálně a chemicky stabilní. Neměníme radikálně podmínky, na které jsou krevetky jednou uvyknuté. 

     Zdravé krevetky se projevují neustálým pohybem buď celého těla nebo alespoň končetinami u úst. Neustále se shánějí po potravě, prolézají nádrž, plavou a čistí se. Střevo je u zdravých jedinců neustále po celé délce zaplněné pozřenou potravou. Čím je jedinec starší, tím je citlivější. U některých druhů jsou citlivější samci, u jiných samice. Mimořádně citlivé jsou samice s vajíčky. 

     Úplně prvotními lehčími příznaky dlouhodobých suboptimálních podmínek je, že se mezi jinak množícími zvířaty přestávají objevovat samice s vajíčky. Vážnějšími příznaky, že něco není v pořádku, se projevují dvěma zcela rozdílnými způsoby. Tou první, lehčí formou je, že krevetky prakticky bez zastavení rychle proplouvají nádrží podél stěn a snaží se z nevhodných podmínek uniknout. Často to bývá obvyklá reakce po nějakém zásahu v nádrži, třeba čištění. V mnoha případech se těmto příznakům ani nedá vyhnout. Krevetky se ale po několika desítkách minut uklidní a začnou se chovat standardně. Jindy to ale neplatí a toto chování je předzvěstí něčeho špatného v nádrži. Každý chovatel musí osobně vypozorovat, kdy je toto chování u toto kterého druhu a po určitých zásazích normální, očekávané, a v kterých situacích už ne. Tuto formu příznaků si však nesmíme plést se situací, kdy je ve vodě přítomna receptivní samice ochotná se pářit. Receptivní samice vylučuje feromony, kterými láká samce k páření. Samci na samčí signál reagují zběsilým plaváním po celé nádrži ve snaze samici najít a spářit se s ní. Odlišení těchto dvou případů je snadné. V prvním případě je neklidné obojí pohlaví, ve druhém pouze samci, samice oproti tomu zůstávají v klidu. Druhou vážnější formou silně nevhodných podmínek je výrazné snížení pohybové aktivity. Krevetky zprvu přestávají plavat a dochází ke změnám ve zbarvení. Následuje zpomalená jakoby váhavá chůze, později se v chůzi objevují přestávky, v kterých krevetky odpočívají. V další fázi přestávají částečně nebo úplně přijímat potravu. Střevo je při pohledu zboku úplně nebo částečně prázdné. Zbarvení se mění nebo se stává vybledlým. Krevetky se vystavují proudu vody u výstupu z filtru (kyslík?) nebo se zavěšují na rostliny, kde nehybně odpočívají a intenzivně dýchají (rychlý vlnivý pohyb prosvítajícího scaphognathitu po stranách hlavohrudi). Jsou netečné, pomalu a málo reagují na mechanické podráždění, později nereagují téměř vůbec. V konečných fázích  se tělo opírá o podklad (normálně je tělo zcela neseno končetinami). V poslední fázi ztrácí krevetka koordinaci, lehá si na bok a končetiny se jí třesou.

     Radit, jak postupovat v těchto situacích je opravdu velmi obtížné. Příčin může být nekonečně mnoho. Může to být nějaký zásah, ke kterému došlo v nádrži v posledních hodinách nebo dnech (nový druh krmení, aplikace nějakého přípravku, velká výměna vody nevhodných vlastností atd.). Často však krevetky hynou, aniž bychom si byli vědomi jakýchkoli změn. Náhlé a „záhadné“ úhyny bez zjevných příčin nejsou ničím neobvyklým. Pokud úhyn zjistíme pouze u jednoho jedince, nenavrhuji dělat nic, pouze zvýšit pozornost. Může se jednat o přirozený úhyn starého jedince. Pokud ale uhyne více zejména mladých jedinců naráz a opakovaně, je zde nějaký problém. Zvrátit nepříznivý stav se občas ještě daří ve fázi, kdy krevetky rychle proplouvají nádrží nebo na začátku snižování pohybové aktivity. V dalších fázích, kdy již začíná být krevetka netečná a mění zbarvení je již jakákoli snaha marná a prakticky ve 100 % případů to končí smrtí zvířete nebo zvířat. Důležitá je prevence a dodržovat zaběhlý a vyzkoušený režim čištění a zbytečně neexperimentovat. Vyvarovat se používání nejrůznějších přípravků používaných v akvaristice a sledovat základní fyzikální a chemické parametry vody, hlavně teplotu a obsah dusíku (NH3, NO3). Pokud je jeden z těchto parametrů mimo obvyklé hodnoty, tak právě on může být tou příčinou. Velmi často jsou však měřené parametry v obvyklých hodnotách a vlastní příčinou nemoci nebo úhynu může být něco zcela jiného, co nemůžeme odhalit. Můžeme se pokusit o částečnou výměnu vodu za vodu čerstvou odstátou nebo vodu z jiné nádrže, kde problémy nejsou, to však v mnoha případech nepomáhá. Naopak, výměnou vody se situace mnohdy ještě zhorší. Z dalších nepatogenních onemocnění můžou mít krevetky různá mechanická poškození, jako chybění části krunýře nebo mohou přijít o končetinu. Pro krevetku to nepředstavuje žádný větší problém. Pokud není v daném místě krevetka napadena sekundárně se šířící infekcí, při několika následujících svlékáních jí krunýř nebo končetina doroste.

     Infekční nemoci dělíme podle původců na bakteriální, virové, houbové a parazitární. Naše vědomosti o všech těchto nemocech jsou u krevetek bohužel ve většině případů mizivé a to samé samozřejmě platí i o jejich možném léčení. V tomto ohledu jsme prakticky na úplném začátku, i zde však naše vědomosti a zkušenosti postupně rostou, zejména o druhů, které jsou farmově chovány a produkovány ve velkém jako potravina. Žádná speciální léčiva určená pro akvarijní krevetky se u nás ani jinde ve světě nevyrábí a neprodávají. Běžná léčiva určená pro ostatní živočichy jsou pro krevetky většinou nebezpečná. 

     Řada náhlých úmrtí krevetek je připisována vlivu šťavelanu vápenatého uvolňujícího se z poraněných částí některých rostlin, zejména anubiasů a kryptokorýn. Tyto rostliny náleží do čeledě Áronovitých (Araceae), jejíž někteří zástupci jsou produkcí této látky dobře známí. Z běžných pokojových rostlin této čeledě sem patří např. diefenbachie, kala, monstera, které všechny produkují jedovatý šťavelan vápenatý, ale i celou řadu dalších jedovatých látek. Doposud však chybí přesvědčivé důkazy, že krevetky skutečně hynou v důsledku vlivu těchto rostlin a konkrétně šťavelanu vápenatého nebo vlivem jiné uvolňované látky. Tato otázka stále čeká na rozřešení. Já krevetky s těmito druhy rostlin vůbec nechovám, takže nemám žádné osobní zkušenosti a nemohu toto potvrdit ani vyvrátit. Je nutno také upozornit, že příslušné rostliny musí být pravděpodobně mechanicky poškozeny, aby docházelo k uvolňování jedovatých látek, u zdravých rostlin k tomu nemusí nedocházet. Společný chov s rybami

 

     Bohužel nemám jakékoli osobní zkušenosti o společném chovu krevetek a ryb. Veškeré informace a rady tak budou převzaté nebo zprostředkované. Skutečně nejoptimálnější je chovat krevetky v samostatné nádrži bez ryb. Ryby mohou ohrožovat krevetky a naopak krevetky mohou ohrožovat ryby v závislosti za chovaných druzích a podmínkách v nádrži. Drtivá většina ryb požírá mláďata krevetek kdykoli k tomu mají příležitost. Mladé krevetky svojí velikostí (2-3 mm), pomalým pohybem a nezkušeností nemají příliš velké šance rybám uniknout. Ryby také krevetky ohrožují nebo o ně v nadměrné míře jeví zájem i v dospělosti. V důsledku toho jsou krevetky ve stresu, schovávají se a omezují své životní projevy. U drobných krevetek rodu Caridina a Neocaridina platí, že čím jsou společně chované ryby menší, pomalejší, rostlinožravější, více žijící ve volné vodě a u hladiny a čím jich je početně méně, tím je to pro krevetky přijatelnější. Zcela nevhodnými rybami pro společný chov s krevetkami jsou např. skaláry, čichavci a cichlidy. Při společném chovu krevetek s rybami je vhodné v nádrži zajistit dostatek úkrytů ve formě hustého porostu jemnolistých rostlin, vhodně poskládaných plochých kamenů, kořenů apod., kde se budou moci krevetky ukrývat (zejména mláďata). Toto opatření je výhodné zejména v případě, že usilujeme o rozmnožení krevetek s přímým vývojem (viz biologie). I když řada mladých krevetek padne za obět rybám, většinou vždy nějaké přežijí až do dospělosti. Pro ryby krevetky rodu Caridina a Neocaridina v žádném případě nebezpečí nepředstavují. Tyto krevetky jsou uzpůsobeny k seškrabávání bakteriálních a řasových nárostů a ke sběru nejrůznějších zbytků ze dna, rostlin a dalšího zařízení nádrže. To už se ale nedá říci o některých zástupcích rodu Macrobrachium, případně i Palaeomon, kteří mají často velká klepeta, kterými loví živou potravu. Obecně platí, že čím jsou jedinci větší a čím mají větší klepeta, tím jsou krevetky agresivnější a nebezpečnější pro širší spektrum ryb. Pro řadu druhů však toto neplatí, a i když mají velká klepeta, tak jsou mírumilovní a nepředstavují pro ryby vážnější hrozbu. Musím rovněž podotknout, že řada druhů obou těchto rodů má klepa velmi malá a jsou tak absolutně neškodné a vhodné do společenských akvárií! Pro úplnost se musím zmínit o velkých druzích krevetek rodu Atya a Atyopsis s velkými vějířovitě utvářenými předními končetinami uzpůsobenými k filtrování vznášející se potravy. Tyto druhy, ač to na první pohled nemusí tak vypadat, rovněž nepředstavují žádné nebezpečí pro ryby. Spíše naopak, i drobné ryby jsou schopné jim vážně ublížit okusováním částí jejich těl. 

     Zda je možný trvalý chov určitého druhu krevetek s určitými druhy ryby a určitých podmínek nelze v mnoha případech předem odhadnout a musí se prakticky vyzkoušet. Jsou známi i případy, kdy stejná kombinace ryb a krevetek v jedné nádrži funguje, kdežto v druhé nikoli.

Společný chov vícero druhů

 

  Listí poskytuje krevetkám potravu a hojnost úkrytů. Listí dáváme do akvária nejlépe bukové nebo dubové (je jedno jakého druhu). Můžeme použít listí i z jiných stromů. Obecně používáme spíše tvrdé listy, které se pomalu rozkládají a nehrozí tak výkyvy v podobě kyslíkových deficitů, hniloby apod. Pozor na exotické druhy stromů, které mohou obsahovat jedovaté látky. Listí sbíráme nejlépe na podzim spadané (ne čerstvé otrhané zelené!). Neomezeně dlouho ho můžeme v suchém stavu skladovat a podle potřeby zužitkovávat. Pozor na sběr listí v oblastech, kde se používají k ošetřování rostlin potenciálně nebezpečné chemické látky! Před použitím je ideální nechat listí několik týdnů namočené v samostatné nádrži, kde se žádoucím způsobem vyluhuje a obsadí ho mikroorganismy. Toto však není podmínkou a do nádrží ho můžeme vkládat přímo v suchém stavu. Z akvárií listí již nevyndáváme, ale necháme ho zde zcela rozložit a dle potřeby vkládáme nové. Na pomalu se rozkládajícím listí žije velké množství mikroorganismů (tzv. biofilm). To společně s v různém stupni degradovanou organickou hmotou představuje ideální přirozenou potravu krevetek. V prolézání listí si krevetky přímo libují. Představují pro ně ochranu s hojností úkrytů. Přítomnost listí není v nádržích bezpodmínečně nutná, krevetky lze určitě chovat i bez něj. Nemám žádné pravidlo, podle kterého vkládám do nádrží určité množství listí. Záleží to na druhu krevetky a jeho početnosti. Jen pro velmi hrubou představu - do přibližně 50 litrové nádrže vkládám několik desítek listů. 

 

 

 

Optimální fyzikální a chemické parametry vody 

 

 

     Problematika uvykání krevetek (ale i jiných živočichů) na nové podmínky je silně podceňována. Přitom se jedná o jeden z nejdůležitějších momentů při chovu krevetek. Prvním krokem je vizuální zhodnocení zdravotního stavu zvířat v donesé nádobě nebo sáčku (aktivita, zbarvení, úhyny atd.). Druhým krokem je otevření transportního sáčku nebo nádoby a umožnění výměny plynů. V případě, že nám během transportu některá zvířata uhynula, bezodkladně je vyjmeme. Mrtvé krevetky se velmi rychle rozkládají a mohou být příčinou úhynu dalších jedinců. Třetím krokem je fyzikální a chemická analýzy vody, v které jsme krevetky získali. Nejdříve se zaměříme na teplotu. Pokud je teplota výrazně mimo optimální rozmezí, tak celý sáček ponoříme do nádoby s optimální teplotou vody. Čím větší je teplotní rozdíl a čím déle v této teplotě krevetky pobývaly, tím pomaleji vracíme teplotu vody v sáčku do optima. Určitě se nesnažíme o rychlou optimalizaci teploty (především směrem nahoru) v co nejkratší době. Můžeme tím u zvířat zapříčinit teplotní šok a následný úhyn. Z chemických parametrů se zaměříme zejména na pH a celkovou tvrdost. Po úpravě teploty krevetky opatrně přelijeme do nejlépe tmavé nádoby, do které následně vložíme hojnost jemnolistých rostlin (vytvoření úkrytů a tím pocitu bezpečí). Samospádem za pomocí tenké hadičky přepouštíme (přikapáváme) z budoucí chovné nádrže vodu do nádoby s krevetkami. Krevetky průběžně kontrolujeme a podle potřeby regulujeme rychlost přepouštění vody. Ve chvíli, kdy původní objem představuje přibližně 10 % celkového objemu vody, přikročíme k vypuštění krevetek do nové chovné nádrže. Provádíme ho večer po zhasnutí (zejména u nádrží s rybami) nebo ve dne při zhasnutém osvětlení (nebezpečí stresu ze světla). Čím větší jsou rozdíly v chemických parametrech vody v transportních sáčcích a Vaší vody v nádrži a čím více je daný druh citlivější na změny, tím pomaleji krevetky uvykáme na nové podmínky. Vždy je lepší krevetky uvykat pomaleji než rychle. Nesmí to však trvat neúměrně dlouho, protože zvířata jsou vystavena stresu, který je oslabuje. Uvykání trvá v rozsahu od několika hodin u odolných druhů do 1 - 2 dnů u druhů citlivějších. I když nám krevetky přežívají v nové nádrži řadu hodin, ještě nemusíme mít vyhráno. Citlivějším druhům trvá několik dnů, než se plně adaptují. Úhynům se často nevyhneme i několik dnů po vypuštění krevetek do nové nádrže.

 

     Bohužel nemám jakékoli osobní zkušenosti o společném chovu krevetek a ryb. Veškeré informace a rady tak budou převzaté nebo zprostředkované. Skutečně nejoptimálnější je chovat krevetky v samostatné nádrži bez ryb. Ryby mohou ohrožovat krevetky a naopak krevetky mohou ohrožovat ryby v závislosti za chovaných druzích a podmínkách v nádrži. Drtivá většina ryb požírá mláďata krevetek kdykoli k tomu mají příležitost. Mladé krevetky svojí velikostí (2-3 mm), pomalým pohybem a nezkušeností nemají příliš velké šance rybám uniknout. Ryby také krevetky ohrožují nebo o ně v nadměrné míře jeví zájem i v dospělosti. V důsledku toho jsou krevetky ve stresu, schovávají se a omezují své životní projevy. U drobných krevetek rodu Caridina a Neocaridina platí, že čím jsou společně chované ryby menší, pomalejší, rostlinožravější, více žijící ve volné vodě a u hladiny a čím jich je početně méně, tím je to pro krevetky přijatelnější. Zcela nevhodnými rybami pro společný chov s krevetkami jsou např. skaláry, čichavci a cichlidy. Při společném chovu krevetek s rybami je vhodné v nádrži zajistit dostatek úkrytů ve formě hustého porostu jemnolistých rostlin, vhodně poskládaných plochých kamenů, kořenů apod., kde se budou moci krevetky ukrývat (zejména mláďata). Toto opatření je výhodné zejména v případě, že usilujeme o rozmnožení krevetek s přímým vývojem (viz biologie). I když řada mladých krevetek padne za obět rybám, většinou vždy nějaké přežijí až do dospělosti. Pro ryby krevetky rodu Caridina a Neocaridina v žádném případě nebezpečí nepředstavují. Tyto krevetky jsou uzpůsobeny k seškrabávání bakteriálních a řasových nárostů a ke sběru nejrůznějších zbytků ze dna, rostlin a dalšího zařízení nádrže. To už se ale nedá říci o některých zástupcích rodu Macrobrachium, případně i Palaeomon, kteří mají často velká klepeta, kterými loví živou potravu. Obecně platí, že čím jsou jedinci větší a čím mají větší klepeta, tím jsou krevetky agresivnější a nebezpečnější pro širší spektrum ryb. Pro řadu druhů však toto neplatí, a i když mají velká klepeta, tak jsou mírumilovní a nepředstavují pro ryby vážnější hrozbu. Musím rovněž podotknout, že řada druhů obou těchto rodů má klepa velmi malá a jsou tak absolutně neškodné a vhodné do společenských akvárií! Pro úplnost se musím zmínit o velkých druzích krevetek rodu Atya a Atyopsis s velkými vějířovitě utvářenými předními končetinami uzpůsobenými k filtrování vznášející se potravy. Tyto druhy, ač to na první pohled nemusí tak vypadat, rovněž nepředstavují žádné nebezpečí pro ryby. Spíše naopak, i drobné ryby jsou schopné jim vážně ublížit okusováním částí jejich těl. 

     Zda je možný trvalý chov určitého druhu krevetek s určitými druhy ryby a určitých podmínek nelze v mnoha případech předem odhadnout a musí se prakticky vyzkoušet. Jsou známi i případy, kdy stejná kombinace ryb a krevetek v jedné nádrži funguje, kdežto v druhé nikoli.

 

     Neustálým a hojně diskutovaným tématem je problematika potenciálního křížení společně chovaných druhů/variet. Problém spočívá ve velkém množství již chovaných a nově importovaných druhů nejasného rodového nebo druhového statusu a jejich vzájemných reprodukčních bariér. Obecným pravidlem je, že čím jsou si fylogeneticky (evolučně) a morfologicky druhy bližší, tím je větší pravděpodobnost jejich možného vzájemného křížení. V mnoha případech lze jednoznačně i bez experimentálního společného chovu říci, že určité druhy se mezi sebou nemohou za žádných okolností křížit a dávat plodné potomstvo. Platí to v případě nápadně odlišné biologie jako je např. vzájemné křížení druhů s přímý a nepřímý vývojem. Dále u druhů s výrazným rozdílným systematickém postavením (např. rody Macrobrachium a Caridina). Mezirodový kříženci se mohou potencionálně vyskytnout pouze v případě rodů Caridina a Neocaridina. Doposud ale nebyla potvrzena jediná věrohodná zpráva, že by se tak stalo. Ostatní kombinace rodů se vzájemně nekříží a můžeme je z tohoto hlediska bezpečně chovat spolu (z těch rodů a druhů, kteří se doposud objevily a chovají v zajetí). Druhy v rámci jednotlivých rodů se mohou, ale i nemusí křížit. Především u rodu Caridina se vyhýbáme společnému chovu druhů stejného druhového komplexu. Druhový komplex je skupina vznikajících nebo relativně nedávno vzniklých blízce příbuzných druhů, u kterých doposud nejsou dostatečně vyvinuté vzájemné reprodukční bariéry. Pro potvrzení možného vzájemného křížení je nutné oba druhy zkušebně chovat společně. I když se nám ale osobně nepodaří společným chovem docílit vzájemného křížení, neznamená to nutně, že se mezi sebou dané druhy nemohou křížit. Důvodem nemusí být reprodukční bariéry, ale chovné podmínky. Za jiných podmínek může být výsledek právě opačný. Nechováme společně také vyšlechtěné variety s původními formami, ze kterých vznikly (např. Caridina sp. „Bee“ a Caridina sp. „Crystal red“, bezbarvou Neocaridina denticulata sinensis a barevnou Cherry shrimp). Vyšlechtěné formy většinou neztrácí schopnost se křížit s formami, ze kterých vznikly.

     Zásadně tedy nechováme takové druhy krevetek a variet, o kterých se již ví nebo je velmi pravděpodobné, že se mezi sebou mohou křížit a dávat plodné potomstvo! Vzájemnému křížení se vyhýbáme, protože dochází k řadě nežádoucích efektů. Dochází ke genetické degradaci a ztrátě nebo nestabilitě charakteristických (především barevných) druhových znaků nebo vyšlechtěných barevných variet. Dalším nežádoucím efektem může být například snížená plodnost, odolnost vůči nemocem apod.

     Negativem chovu vícero druhů je konkurence mezi mini, kdy často jeden druh utiskuje druhý druh. Ideální je tedy chovat jednotlivé druhy/variety samostatně. Pokud už se rozhodneme chovat vícero druhu společně, chováme jen takové, které mají stejné nároky na prostředí a u kterých už bezpečně víme, že se vzájemně nekříží.